Byl jednou jeden mladý a nadějný mladík, který se jmenoval Míra. Jeho hudební kariéra začala tím, že vstal od počítače ve své ponuré kobce zvané dětský pokoj, vypnul porno, dojedl chipsy a šel si koupit buben. Začátky nebyly špatné, jen měly za následek prudké zvýšení konzumace alkoholu, protože hrát mu ze začátku bylo dovoleno pouze v béčkových hospodách. Později se probojoval do komunity pravidelně navštěvující městský park se svými šamanskými nástroji, kilogramy lehké drogy marihuany a mnoha litry sudového vína z moravy. V dobré náladě pak rozptylovali tamní klidnou atmosféru monotonními ranami do svého djembe, což lidi a pejskaře určitě moc bavilo. Tam zjistil, že jeho extrémně rychlou a přesnou kadenci úderů nejlépe zvládá doprovázet pouze poloprůhledný dlouhán s dready, zvoucí se Máca. Tak se rozhodli, že budou chlastat spolu.

Máca je kluk z paneláku žijící alternativním způsobem života. U něj to znamená, že většinu dne prospí a zbytek prochlastá. V poslední době si našel i dobrou práci, takže se jeho životní styl i úroveň znatelně zvedla. Jeho blízcí přátelé to poznali hlavně tak, že jim přestaly mizet startky a přestal si půjčovat prachy na pivo. Máca je dobrý duch našeho bandu a pokud není právě probuzený, oplývá dobrou náladou a každou hodinu z něj vypadne alespoň jeden vtip. Takového člena zde potřebujeme, protože výrazně eliminuje Mírovy histerické výlevy doprovázené nadáváním na hudbu a vyhazováním různých členů kapely, včetně sebe, nejčastěji však Rasputina. Postupem času se Máca vypracoval na schopného perkusistu, který se kromě djembe nebojí vzít do ruky ani chrastidla, paličky a další zvukyvydávající blbosti. A tak vznikl náš rytmický základ. Pochybnou kariéru těchto dvou existencí, směřující do léčebny přerušil až potulný harmonikář s divnou přesdívkou Rasputin.

Seznámil se s nimi taktéž v parku a začali spolu tvořit první improvizace a vlastní hudbu. Rasputin svoji pouť hudbou začal už na dejcháncích jeho rodiny, kde se mu v ranném věku zalíbila tahací harmonika na kterou hrál opilej strejda Jára. A když v trutnovské hudební škole došlo na lámání chleba a na kytaru už bylo plno, volba byla jasná. Paní Rasputinová nelenila a za hříšný peníz, za který by se dalo tenkrát solidně nakoupit v Tuzexu, sehnala bazarový nástroj značky Delicia. Vyrobený za bolševika, tudíž nevalné kvality, byť postačující pro pět let přežívání na hudební škole. Po těchto pěti letech už nebyly prachy na větší nástroj, požadovaný školou, tak s tím normálně seknul, protože ho to stejně nebavilo a začal se po hospodách učit na kytaru. Nebylo divu, že ze začátku byl z podniků vyhazován pro pokles hostů při jeho produkci a nucen hrát v ústraní. Postupem času ho začali v hospodách nechávat, což vedlo ke zvýšené konzumaci alkoholu, podobně jako u Míry. Po cca dalších pěti letech přestal poslouchat techno a čuchl si k folku. Tu ho napadlo začít kopírovat známé umělce hrající na různé měchové nástroje a na poslední chvíli upustil od prodeje tak pracně sehnaného akordeonu, který celou tu dobu visel na hřebíku. Byl to dobrý tah a brzy se dostavil úspěch, cizopasící na slávě a umění někoho jiného, jen ne Rasputina. Zlomový zvrat nastal až po náhodném seznámení s dlouhovlasou a dlouhonohou houslistkou Martou, která se ho do té doby akorát bála. Při prvních soukromých zkouškách s ní mu vlastně vůbec nešlo o hudbu. Jenže jakmile zjistil, že Martě se líběj jenom pravý indiáni, radši se zaměřil zpátky na muziku, což bylo jedině dobře.

A tak nás bylo zase o jednoho víc. Přidala se i Marta,dcera trutnovského Geronima, který nám tu každý rok pořádá mejdan, tzv. český Woodstock pod širým nebem, kde se nám pokaždé moc líbí, protože se tu schází komunita nám blízká. Nehledě na to, že jsme si na něm díky okolnostem už dvakrát skvěle zahráli, podpořeni kamarády a známými, kteří neodolali a přišli se z pohledu publika přesvědčit, jestli to má smysl (asi má). Přičemž koncert v sedmém roce na Trutnovském festivalu byl vůbec náš první veřejný. Je pěkné připomínat si výročí kapely právě na této akci, plné dobré nálady a motajících se lidí, ke kterým se nezřídka přidáváme. Z Marty se vyklubala multiinstrumentalistka, což znamená, že na žádný nástroj neumí perfektně, ale zato umí na všechny. Blbě. Ale to nevadí, protože zbytek kapely taky nejsou žádný esa a pokud nemaj trojku v žíle nebo uřvaný publikum pod sebou, tak prakticky nejsou schopný dobře zahrát. To ale neplatí o naší nejnovější a nejmladší člence kapely Romče.

Romča je pečlivá dívka zakládající si na plno věcech, na které zbytek kapely kašle. Od včasných příchodů na zkoušku po střídmou konzumaci alkoholu a trávy. To taky znamená, že si na každou zkoušku nebere deset lahváčů na osobu, jako většina kapely. Hraje na příčnou flétnu ale spíš než na ni, to evidentně umí s chlapama. Rychle pozná, že má o ni někdo zájem a neváhá jednat. Po setkání s ní zůstává mužům prázdno v hlavě a hlavně prázdná peněženka. Ještěže blízké vztahy v našem bandu nestrpíme! S Romčou je naše hudba barvitější a přibyl i ženský vokál k Rasputinovu projevu. Takže od jara 2008 je nás pět, což znamená, že se ještě pořád vejdeme do fialového favoritu, ve kterém jezdíme na akce. Naše výpravy připomínají stěhování národů přeplněnými auty lidmi a věcmi.

A teď stručné repetitorium. Naše cimbálovka se poprvé společně (zatím vyjímaje Romči) předvedla na OAMF 2007 v Trutnově díky podpoře vrchního indiána Martina Věcheta. Dle našeho verdiktu úspěch nebyl dvakrát valného rázu, ale toto vystoupení nám dodalo kuráž a odvahu. Zjistili jsme, že má smysl pokračovat v našem pseudo-umění, a tak začala vlna koncertování po různých knajpách, podnicích, chatách a kulturních akcích. V dubnu léta páně 2008 se k nám přidružuje Romana. Zde se všichni shodneme -její um jest velkým přínosem do naší skvadry alkoholiků. Následuje další řada koncertů, v níž účinkujeme např. na Benefestu, v dnes již neexistujícím trutnovském rock-pubu New End, na vernisáži holandského malíře a našeho kamaráda Roberta Fürbachera, na dobročinné akci Wébrovka-fest uskutečněné pod záštitou Vojty Lábuse, na undergroundovém ejchuchů v šonovské knajpě Standy Pitaše a v poslední řadě s Petrem Vášou opět v New Endu. Vydali jsme se i do zahraničí potěšeni pozvánkou slovenských a poté polských příznivců středověké hudby. Nyní jsme zaměstnáni přípravou na nahrátí prvního studiového kompaktu a věřte či ne, do budoucna máme v rukávu spousty inspirace.

Rádi bychom na závěr celého tohoto podprůměrného žvástu poděkovali všem, kdož zaplňují publikum při našem skřípání-vrzání-mlácení-ječení a také těm, kteří nás podporují a dávají zázemí pro produkci již výše zmíněného. Speciální poděkování patří Martinu Věchetovi a Standovi Pitašovi. Velké díky…